Vůdce smečky část 2.

Po odvozu rodiny do škol a zaměstnání zůstávám se zvířecí polovinou smečky osamocen.
Větu: „JDEME VEN,“ již nepoužívám. Neúměrně opotřebovává dveře. I tak dnes Elli stačí vložím-li paměťovou kartu do foťáku. Jestliže si tuctový majitel zvířete, které má DNA psa přečte, že roku 1887 Ferdinand D este zastřelil ve Skovicích 2750ks zvěře je pro něj tato informace zcela irelevantní , ne tak pro mne, Elli a Sonyho. Procházíme pouze okrajem staré knížecí bažantnice. Vím, že následník trůnu zde před 120 lety přeci jen nějakou tu lovnou zvěř zanechal. Lovecké pudy smečky se zatím daří krotit hluboce posazeným chroptícím basem s důrazným oddělováním slov: „K  NOZE , ŘEK  SEM  K NOZE.“

Kráčím si takto předjarně blátivým terénem neustále drtíc mezi zuby tuto mantru. V duchu jsem spokojen, jak mne dvojice pohraničníků poslouchá.  Upřímně? Ve skutečnosti jde okrajem lesa belhavý starší muž, kolem kterého bez většího zájmu o jeho osobu pobíhají  dvě zvířata, která se podobají vlku. Navzájem se okusují, cení na sebe tesáky a vydávají strašidelné zvuky odvozené od toho, kdo se lépe zakousl do druhého. Starší muž se usmívá a nevěnuje tomuto vzájemnému brutálnímu mučení pozornost. Místo toho chrčí něco o noze. Přitom všem, neustále pozoruje les. Vypadá, jakoby se snažil vyšmírovat nějakou mladou dívku, která si odskočila ulevit v porostu. Tuto verzi podporuje i fotoaparát zavěšený na krku. Vlastně se divím, že jsem ještě nebyl odchycen a umístěn v nějakém detenčním ústavu.

ANO, právě nadešel bod zlomu, o kterém bylo známo, že přijde. Otázka -KDY ?-je vyřešena. Z mlází vyráží laň srny, bohužel zvolila špatný směr. Do nitra lesíku. Následuje tento časový sled událostí :
Čas:

  • 0,001sek  – výkřik hlasitého povelu „ KNÓÓZÉ!!“
  • 1sek   – srna zrychluje
    – Elli na okamžik zaváhala, ale s odstupem 10m vyráží za lesní kozou
    – soused – notorik na tento můj povel dopijí pivo v 6 km vzdálené hospodě, vstává od stolu, platí a jde domů,
  • 5sek – připojuji se k distančnímu závodu ve kterém nemám zaplacené startovné se ztrátou cca 100m.
  • 20sek – s hrůzou zjišťuji, že Sony zaspal na startu. Po ztrátě kontaktu se srnou a Elli čekám na pražského bonviána  až mě doběhne. V očích mu vidím děs: „Sou tady bubácí“. Je znám svým odporem k lesnímu porostu. V nervově vypjaté atmosféře jsem hnusný: „ Běž si somrovat na Václavák, lemro!“ Věrné zvíře na mne zvědavě hledí. Co dál? To kdybych věděl. Sakra mysli!
  • 120sek -probouzí se ve mně zase to zvíře. I já se měl stát kdysi lidským vlkem. Soustředím se na uklidnění, snížení tepové frekvence. Postupuji přikrčen a proti obzoru pozoruji pohyb, v pravidelných intervalech kontroluji oblohu, tajím dech a zavírám oči zda nezaregistruji směr zvuku čela peletonu. Jde to těžko, vše přehlušuje lomoz lámaných větví způsobený malým buldozerem z Prahy, který mě oddaně následuje. Ano vlk v páté generaci Mc Morrise z Molu Es je dávno zapomenut.
  • 300 sek -náhle zleva přibíhá, spíše přilétá úžasně veselý pes. Ano, správně, Elli Srdcerváč. Je překvapena a zjevně zaskočena změnou atmosféry ve smečce. Snaží se nás rozptýlit několika vtipnými akcemi. Vtipná akce pro neznalce znamená kousnou displasivního psa do achilovky. Popřípadě přilepit na mé vysoké čelo lišejníkové bahno. Dostává karabinu, konečně mám pocit, že ovládám situaci. Vžívám se do role amerického seržanta při příjmu nováčka do výcviku. Ze vzdálenosti 10 cm řvu na mladého jedince vše, co si myslím o jeho morálce. Odvrací oči a tvář, klopí slechy, zprvu doufám, že studem. Ne spíše to bude tím, že nemám vyčištěné zuby.  Ve chvíli, kdy zmlknu, abych se nadechl pro další erupci argumentů dostávám vlčí francouzský polibek, při kterém mi očistí zadní stoličky.
  • 500 sek – vzteky si uplivnu a škubnu vodítkem. Následuje něco nepochopitelného, neuchopitelného, něco co nelze naplánovat, předvídat. Časová souosost je náročná na představivost. Plivanec dopadá do trávy ve chvíli kdy švihnutí vodítka má ztrestat neposlušného adolescenta. Plivanec však nedopadá do trávy a vodítko netrestá. Proč? Karabina vodítka povoluje přesně ve chvíli, kdy se ukazuje, že drn není drn, ale zajíc. Elli si to mylně vykládá jako povel „Šupák, vem si ho,“ nastává druhá rychlejší, drsnější a namáhavější etapa našeho sportovního soustředění ve Skovických lesích. Na cestě vpřed nám teče několik potoků a jarních bažin. Neustále povzbuzuji Sonyho, aby neztrácel  kontakt a nebál se sám v lese. Jednu chvíli mám pocit, jakoby nevěřícně kroutil hlavou. Po proběhnutí celé bažantnice vidím pod starým dubem  snad pod vlivem špatného okysličení mozku lišku Bystroušku. Ne, né je to známá postava psychoterapeutického psa Ellíska Srdcerváčského. Sotva dosupíme na louku pod rozložitým, několik století starým dubem, ochotně nám uvolňuje místo pro lov myší.  Oči jí září štěstím. Tolik pištících hraček v měkké jarní hlíně! No úžas.

Objímám dub a čerpám energii. Vrchní dvě větve usychají. Z výrazu mé a Sonyho tváře jí dochází, že něco není v pořádku. No jó, zapomněla na toho zajíce, submisivně se kaje a obchází nás v kruhu.  Polévá mě již po několikáté během posledních deseti minut infarktové vedro. Nemám foťák a vodítka!! Přesto se musím přinutit do klidu a úsměvu jinak Elli nepřijde. Konečně ji držím za obojek. Kde může být ten foťák.  Sony  toho má plné zuby, otočka a mizí z lesa, jednou viděl v televizi Herryho Pottera a tam se v lese děli věci, fuj. Nejlepší varianta bude, vezmu-li je domů, zavřu do kotce a vrátím se hledat mého optického miláčka. Následuji tedy azimut, který určil Sony. Zhruba po 300 metrech Sony zastavuje a čeká na nás. Asi se prďoch bojí. Zase ten jeho výraz. „No co je? Ještě začni blbnout i ty.“ Povytahuje levé obočí. „Sonýsku!!“ Naše obluda stojí u foťáku a o metr dál leží obě vodítka. Zahanbeně se loudáme za novým vůdcem smečky. No co, foťák mám, Elli na vodítku také a místo vůdce smečky mi zase Sony do večera za 3 piškoty na nějakou dobu přenechá.