Vůdce smečky část 1.

V případě, že dni jen tak plynou, vše se neskutečně vleče. O takový život nemáme zájem. Kdo? No my, chovatelé potomků genetických pokusů vojsk PS-MV. Nám plyne čas mnohem rychleji.

Když si pročítám zprávu pana Hartla o prvních výsledcích křížení, zjišťuji, že tam zapomněl zapsat ještě jednu výhodu zárodku vznikajícího plemene. Voják s tímto psem na stráži nikdy neusne. A nemyslím tím na jarní tání sněhu, kdy se vám již na třetím metru od domácího prahu podaří rozšlápnout  únorový psí exkrement levou nohou. Při čištění lakýrky zjistíte, že pravou již stojíte v čerstvém – březnovém. Tato příhoda vám maximálně zrychlí tep, ale ne život.

Musíte být neustále ve střehu, předvídat chod věcí příštích. Chcete hrát s Kasparovem? Musíte znát 15 tahů předem! Chcete chovat ČSV? Musíte předvídat situaci 5 minut až 1 hodinu předem. Aby jste byl vůdcem smečky bišonků stačí většinou na každý den 3 piškoty. Chcete-li být vůdcem smečky u ČsV buďte duší vlkem, v horší variantě psem. Tolik úvodem.

Elli se blíží 10.měsíc života a všichni s napětím očekáváme, zda nezačne hárat. Jako vůdce smečky bych to měl poznat. Příroda mně však o tento instinkt okradla (mám doma 4 děti, kdybych tuto vlastnost měl, tak už po prvním požehnání se před partnerkou v inkriminovanou dobu schovám, někde na shromaždišti odložených samců- např. v hostinci „Na růžku“).Jako etalon pro hárání slouží chudák Sony.

Zatím je to dobré. I v pět hodin ráno jsem schopen rozpoznat toužebné vytí od bolestného. To, když je stařešina  Sony přepaden ve svém kutlochu. Po jeho obranném zákroku a zlostném vrčení si ihned přehazuji polštář přes hlavu. Proč? Ano, Sony sice chňapne po Elli, ale nechytí a zůstává ležet. Elli to ví, přesto nastartuje nejvyšší možné zrychlení. Následuje několikeré podhrábnutí na kluzké podlaze, které mi nostalgicky připomíná obrázek z dětství: večerníčky o kocourovi a myšce. Okruh pokračuje skokem pod stůl. Dnes se skácela pouze jedna židlička. Umí však i čtyři, ta naše bowlingová kulička. Nejvyšší rychlost dosahuje na úrovni přechodu kuchyně-ložnice. Pod oknem je křeslo s usušeným prádlem. Cesta dál evidentně nevede. Dostává většinou smyk, který zvládá bravurně několikerým podhrábnutím. Bohužel, zde to nemá ještě úplně vychytané, někdy tato bójka určená k otočce spadne a pak je prádlo neúměrně chlupaté. Já jsem zbabělec a bojím se manželce říci, aby prádlo včas uklízela. Mohla by nastat varianta, při které přestávám být vůdce. Proč? Protože vůdce nežehlí!!

Teprve nyní dochází na to, proč mám polštář na hlavě. Zde si všimněte toho rozdílu. Já jako vůdce smečky mám již několik sekund chráněnou hlavu, zatímco moje manželka ne. Elli dvoumetrovým skokem, který znásobuje dopadovou energii, padá do našeho manželského lóže. Manželce šlápne do podbřišku, mě na hlavu (naštěstí ne obráceně). Kanafas na obličeji plní hned dvě funkce, chrání mojí hlavu a Ellísek neuklouzne po mé lysé lebce.

„Ty krávo!!“, toť strohý výkřik mé ženy, jinak pracovnice v kultuře. Já a asi i Elli víme, že to je jediné zvíře, které doma nechováme. Elli nelze urazit! Ihned přiběhne s ušima, kterým chybí tak 1 cm, aby se setkaly pod krkem. Snaží se svoji partnerku, kterou zná pod vlčím jménem „Ta, co ovládá dveře u ledničky“ přivítat a vlichotit se uslintaným sobíkem z OBI. „Ty čuněé!!“

Právě přichází má chvíle VŮDCE. Samozřejmě,že se přikláním na stranu „Té, co ovládá dveře u ledničky“ a Ellíska vyhošťuji z našeho brlohu. I tak mě stíhá trest. „Je nevylítaná puberťačka, běž s ní do lesa, má moc energie,“ tak zní, říkejme tomu rada (lépe to vypadá) mé dlouholeté družky. Neumím tak dobře pohybovat se svými slechy, proto se snažím zviklat rozhodnutí foukáním na krvavý šlinc táhnoucí se od pupíku kamsi dolů, ale jsem ve svém samaritánství nevyslyšen. Darmo hovořit, jak bylo výše psáno, ten instinkt nám byl přírodou ukraden.